Z jakého důvodu jsme od útlého dětství vychovávání v prostředí, které nás varuje, snaží se nás chránit před vším neznámým, neučí nás pozitivnímu myšlení, motivaci, zvládání neúspěchu a překonávání překážek s úsměvem? Proč jsme vychovávání tak, abychom byli opatrní, vše řešili z rozmyslem a v některých případech se vyhýbali všemu, co se jen na první pohled může zdát nebezpečné? Proč jsme podceňováni?
Jsme vychováváni v prostředí, které rozvíjí náš potenciál již od předškolního věku, nebo je tomu přesný opak? Jistě si vzpomenete na rodiče nebo učitele ve škole, kteří Vám říkali:
- „Nechoď kolem bazénu, spadneš do něj.“
- „Umyj si ruce, budeš nemocný.“
- „Na tohle nemáš, jsi moc malý.“
- „Nemáš k tomu předpoklady, dělej radši tohle a nebudeš zbytečně zklamaný.„
- „Na světě je spousta lidí, proč zrovna ty bys měl být nejlepší? Najdi si něco jistějšího.“
- „Radši buď opatrný, pokud se ti to nepovede, nebudeš tolik trpět.“
A bla bla bla…
Už víte, proč se pak celý život bojíme, proč máme obavy z nejhoršího a vyhýbáme se některým činnostem? Jednoduše jsme tak vychováni. Aniž bychom něco zkusili, začneme si v hlavě vybarvovat ty nejhorší scény, jak něco by to mohlo dopadnout, kdybychom neuspěli.
Jak je možné, že tak rádi a velice často myslíme negativně? Proč se ke všemu nestavíme pozitivně? Proč naše myšlení nezačíná stylem: To je super, tohle jsem ještě nezkoušel. Tak tohle dokážu, je to výzva. Můžu vyhrát a udělám pro to všechno! Mohu se svým úspěchem pochlubit, dále se zlepšovat a být v tom co dělám nejlepší! Bude výborné až to dokončím, budu zase o krok dále. Prožiji něco nového a můžu na to vzpomínat. Budu se z toho radovat, budu zkušenější, vzdělanější a silnější.
To, že někdo promrhal svůj čas a potenciál, smířil se s průměrem a nedej bože s nejhorším, neznamená, že vy nemůžete být nejlepší! Stačí udělat první krok, který vás dovede k dalším dveřím, které můžete rozrazit, využít všech příležitostí ke svému prospěchu a vydat se dále. Když už to neuděláte kvůli sobě, udělejte to kvůli svým přátelům, rodičům nebo dětem. Mohlo by vám udělat radost, když k vám budou ostatní vzhlížet, mít vás za svůj příklad a budou se snažit být přinejmenším stejně dobří a odhodlaní jako jste právě vy. Za žádanou cenu se nesmíte vzdávat, nikdy nevíte jak to může dopadnout, pokud se seberete a svou činnost dokončíte. Pokud spadnete, ještě to neznamená, že nemůžete vyhrát.
Jasným příkladem odhodlání, pevné vůle a obrovské vnitřní síle je Heather Dorniden. Chtěla na univerzitu, jelikož její rodiče nebyli majetní, musela získat stipendium. Univerzita v Minesotě jedno vypsala, sháněla běžkyně pro svůj sportovní výběr. Jelikož Heather v dětství hrála na zobcovou flétnu, vyhrávala běhy díky většímu dechovému fondu – běhala již na střední škole v Rosemontu.
Heather Dorniden je příkladem osoby, kterou nezlomil počáteční neúspěch. Vstala a vyhrála!
Na univerzitu v Minesotě ji přijali, ale své úspěchy ze střední školy musela obhájit, za to získala stipendium. V roce 2008 se postavila na start halového šampionátu mezi deseti nejlepšími univerzitami Ameriky, který se konal přímo v Minesotě. Něco se ale stalo, minuto po startu bylo jisté, že Heather prohrála svůj závod, kterému přihlíželi její rodiče, kamarádi i učitelé. Ale to se nestalo, zrodilo se něco, co nikdo neočekával. Dívka se zvedla, doběhla svou ztrátu a nakonec závod vyhrála. Později se stala osmkrát univerzitní mistryní Ameriky v bězích na 400, 600 i 800 metrů. Nešlo o trénink, ale o to že se rozhodla nevzdat se – „Není důležité, jestli spadneš. Ale jak rychle se dokážeš zvednout a s jakou energií běžet dál.“
Podívejte se co udělá hlava, když tělo zradí…
