Už vidím ty grimasy v obličejích sportovních fanoušků po přečtení nadpisu tohoto článku:“Cože? Co na sportovním webu dělá článek o knihovnách?“ Věřím však, že ne všichni milovníci sportu takto zareagují, jelikož si uvědomí, že i taková knihovna, přesněji řečeno knihy … nebo ještě lépe, že i literatura má se sportem co do činění. Vždyť už jen tyto internetové stránky jsou toho důkazem. Nechci se však zmiňovat o internetu, ale ani o sportovních stránkách v novinách, se kterými se setkáváme téměř denně, či dokonce o zajisté někde sepsaných a uložených regulích a pravidlech sportovních svazů, spolků a klubů. Jedná se mi zde o klasické, docela obyčejné knihy, a to pochopitelně o knihy se sportovní tématikou.
Sportovní čtenář může být spokojen, rozhodně je z čeho vybírat. Na jednom náhodně vybraném webu mi kolonka „Knihy se sportovní tematikou“ nabídla tisíc čtyři sta dvacet dva tituly. To musí zaujmout i sportovního nečtenáře, případně nesportovního čtenáře, jelikož snad jen zatvrzelý antisportovec, člověk, pro kterého je slovo sport pouze slovníkovým heslem, zůstane vůči takové nabídce apatickým. Vyberou si všechny věkové kategorie, jednotlivci všech výkonnostních úrovní i rodiny s dětmi, lidé rozličně zdravotně handicapovaní, zkrátka všichni. Dočíst se lze de facto o čemkoliv a téměř o komkoliv. A naneštěstí i od kohokoliv.
Tematicky jsou knihy o sportu velice rozmanité. Začít je možno knihami se sportem zdánlivě nesouvisejícími, jako jsou knihy o jídle a stravovacích návycích, tzv. o zdravém životním stylu, ke kterému také patří například protahovací, uvolňovací či posilovací cvičení, ale i relaxace a regenerace, dále třeba pěší a cykloturistika, letní a zimní bruslení a mnoho dalšího, zkrátka řeklo by se takové běžné domácí a rodinné aktivity. Za nimi následují knihy o všech sportech, co jich kdy člověk vymyslel, od šachu po horolezectví, od atletiky po zápas, chcete-li dle abecedy. V těchto knihách čtenář, řekněme člověk se spíše podprůměrnou sportovní aktivitou očekává vyčerpávající odpovědi na docela prosté otázky: Jak na to? Kde? Kdy? Proč? V čem či na čem? S čím, popřípadě s kým? Borec, běhající již dvacet let každé ráno před snídaní maraton pro osvěžení, si v takových knihách asi moc nepočte.
Pro takové borce, a vlastně teď už opravdu pro všechny čtenáře jsou knihy pojednávající o sportovcích a jejich životech profesionálních i soukromých, o sportovních klubech a tělovýchovných jednotách, o sportovních odvětvích a sportovních událostech, o sportovní historii, o sportovních rekordech a pádech, štěstích a tragédiích, o sportovním světě vůbec. Patří sem především životopisy či paměti, encyklopedie, nebo obrazové, fotografické publikace. Tak třeba nedávnou horkou novinkou byla knížka o Zimních olympijských hrách 2014 v Soči, která ovšem poněkud překvapila pozorného čtenáře – fanouška fotografií na obálce. Je totiž velice podobná té na publikaci o ZOH 2010 ve Vancouveru.
Třetím a posledním druhem sportovní literatury jsou knihy obsahující povídky, novely či romány, a to od příběhů napsaných podle skutečných událostí, tak trochu po reportážním způsobu, až po absolutní vrchol autorovy fantazie a představivosti. V tomto případě buďme konkrétní. Do té první poloviny patří nezpochybnitelně novinář a sportovní reportér Ota Pavel (vl. jm. Otto Popper, 1930-1973). Existuje snad někdo, kdo se s tímto jménem ještě nesetkal? Těžko. Jeho Duklu mezi mrakodrapy, Plnou bednu šampaňského, Pohádku o Raškovi aj. zná i nejeden sportovní ignorant. Do poloviny, kde hlavní roli hraje fikce, patří například detektivka, jejímž zřejmě nejznámějším představitelem je žokej a novinář Dick Francis (1920-2010), lehce satirický humor – což takhle Karel Poláček (1892-1945) a jeho Muži v offsidu? – nebo až fantastická bláznivina, jako je Klapzubova jedenáctka od vskutku múzami políbeného Eduarda Basse (vl. jm. E. Schmidt, 1888-1946). Tolik jen skromná ochutnávka a nepatrné nahlédnutí mezi ty nejznámější a nejlepší.
Rozhodně tu nechci vyvíjet osvětovou činnost. Chci pouze připomenout, že svět sportu nemusí pro sportovně založeného člověka nutně znamenat jen aktivní pohyb či pasivní sledování sportovních přenosů v televizi, ale že se lze sportem pobavit i jinak, a to nikoli výhradně jen tehdy, leží-li doma se zlomenou nohou a o televizi se musí dělit se všemi členy rodiny. Vždyť takový člověk by to měl vlastně brát i jako čest, jako znamení své příslušnosti, aneb „Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“
Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
