Když dva dělají totéž, není to totéž. Platí to i o sportovním fandění, o sportovních fanoušcích, především o těch fotbalových. Jsou fandové běžní, obyčejní, jimž stačí sledovat utkání v televizi, a pak jsou takoví, kteří se fandění účastní aktivně. S jedním z takových fotbalových fanoušků, shodou okolností s přímým účastníkem incidentu v Praze na Čechově mostě dne 12. dubna, při němž bylo policií zadrženo přes osmdesát účastníků pochodu, jsem se setkal u kafe. Byly dvě hodiny před utkáním FC Barcelona vs. Real Madrid. On nejdříve vytáhl mobil, vsadil si na výsledek, objednal si kolu, a pak už mi byl plně k dispozici.
Ty jsi fotbalový fanoušek, ovšem ne ten obyčejný, běžný, ty jsi fanoušek skalní, abych tak řekl. Takoví fanoušci se rozdělují do jistých skupin. Pověz mi o nich něco. Jak se rozlišují?
Tak třeba takzvaní Ultras. Ti mají na zápasech na starosti choreografii, pořádají výjezdy fanoušků na hostující zápasy, organizují pochody, shánějí peníze na výroby vlajek, na oblečení jako mikiny a trička a podobně. Všechno dělají z vlastní iniciativy, jsou mimo oficiální fanklub, který je dotovaný klubem. Ultras shánějí peníze tak, že třeba na stadionu je několik lidí s kasičkami, příznivci klubu a této skupiny dobrovolně přispívají a z toho se vše financuje. Pak tam je ten oficiální fanklub, který má většina klubů nejen těch profesionálních, ale i těch v nižších soutěžích. Všechny akce jsou organizovány klubem, který fanouškům poskytuje různé slevové akce. Mají například kartičky do obchodů s klubovými předměty. I výjezdy organizuje klub. Má svoje pravidla, platí se i členské příspěvky, vše je jasné dané. Ultras chodí výhradně na tribunu na stání a aktivně fandí, zatímco „fans“ chodí kamkoliv, třeba i mezi ultras.
Ty se cítíš být spíše ultras, nebo fans?
Ani jedno, ani druhé. Já si chodím na zápasy zafandit a odreagovat se. Beru, že k zápasu patří vášně a emoce, ale já jdu hlavně na fotbal. Roli hraje také to, že nejsem z Prahy a nemůžu se tak všeho aktivně účastnit. Hodně lidí si ale třeba kupuje trička ultras, přestože s nimi nemají nic společného. Média označují mnohasetčlennou skupinu na stadionu jako ultras, ale ve skutečnosti jen padesát až sto z nich se mezi ultras může počítat.
Ultras jsou ti, kteří vyvolávají bitky?
To obecně ne, ale je to velice individuální. Jsou lidé, kteří chodí jen na ty choreografie, nebo si přinesou nějakou pyrotechniku, jsou to lidé, kteří žádné konflikty nevyvolávají a vyvolávat nechtějí. Ale jsou i lidé, kteří se k tomu stavějí radikálněji. Vystupují sice pod hlavičkou ultras, ale konflikt vyvolají. To se musí rozlišovat, jestli tito ultras už nejsou chuligáni. To jsou ti, kteří si domlouvají bitky po zápasech, mimo stadion. Ale do toho už já moc nevidím.
Toto jsou tedy ti nechvalně proslulí hooligans, čili jakési stupně fanouškovství jsou celkem tři?
Ano, tři skupiny. Je ale třeba pravda, že v některých zemích se to ani nerozděluje. Tak třeba ve Splitu na Hajduku, tam je sektor na stání za brankou, kam chodí všichni, a zbytek hlediště je prázdný, prostě všichni chodí do kotle. Ale něco podobného teď je i u nás. To když se prohrává. Většina lidí je v kotli a na hlavní tribuně je jich jen pár.
Ano, to jsem si všiml v televizi, ty záběry na prázdné tribuny. Ale zpět k tobě. Ty jsi už dlouho fanouškem?
Nó … jezdím tak od deseti let. Snažím se samozřejmě jezdit na co nejvíc zápasů, ale někdy zkrátka není čas.
Jezdíš i do zahraničí?
Jezdím, když to vyjde. Byl jsem ve Florencii, na předkole Ligy mistrů, když tam hrála Slavie, byl jsem v Amstrdamu a byli jsme na Slovensku. Tam to taky bylo předkolo Ligy mistrů.
Vraťme se k fanouškům. Existuje mezi těmi skupinami opravdová nenávist, nebo jen to jen zdravá rivalita?
Tak to je zase velice individuální. Někdo to prostě bere tak, že je to čistá nenávist, a někdo to bere jako zdravou rivalitu. Na zápasech jsou samozřejmě emoce a člověk si občas něco zařve, a někdy i ne moc vhodného, ale tím to končí. Člověk se vybouří, vykřičí, ale dojde domů a je klid, žádná nenávist, ani rivalita. Alespoň já jsem to tak vždycky bral. Jen jako odreagování. Fotbal je pro mě prostě forma zábavy. Někdo chodí do divadla nebo do kina, teda i já občas zajdu, no a já chodím na fotbal. Člověk od toho něco očekává. Očekávám, stejně jako od divadla, že uvidím dobré představení, tedy v tomto případě dobrý fotbal. Chodím si tam vyčistit hlavu. Ale je pravda, že když jsem byl mladší, byl jsem jaksi bláznivější, dělal jsem občas bordel, a je fakt, že mezi ultras je drtivá většina mladých kluků, tak kolem osmnácti let. Pak je tam to starší jádro, ti už se starají o ty výjezdy a vše, o čem jsem mluvil předtím.
U tebe se teda nedá říct, že jsi, abych tak řekl fanatik, že je to celý tvůj život.
To rozhodně ne, osobně se nepočítám do žádné skupiny. Je to pro mě zábava. Ale i když je to zábava, je to přece jen sport a taková ta zdravá sportovní rivalita je prostě pod kůží, člověk ji v sobě cítí.
Určitě máš i nějakou zkušenost s policií.
Mám. Třeba zrovna teď, co bylo to derby, to jsem ještě nikdy nezažil. Ty pochody mají tradici takových sedm osm let. Když se jde na Spartu, tak je pochod Prahou na Letnou, chodí se od Edenu, dřív byl sraz na Staroměstském náměstí, jde se přes Václavák, tam se většinou zastavuje a koná se prezentace klubu. To je i taková zajímavost pro turisty. No a letos to bylo tak, že … takhle: už ze zákona je dané, že se na veřejném prostranství nesmí používat pyrotechnika. Ale vždycky byla neformální domluva, že na Čechově mostě, kde se nemá prakticky co stát, se pyrotechnika odpálí. Udělají se fotky a videa, nechá se vše dohořet a jde se dál. Dokonce v každém pochodu je určených deset dvacet lidí, kteří jen dávají pozor, aby se něco nezvrhlo, sbírají odpadky z kolejí, protože tam jezdí tramvaje a tak. Jenže letos bylo něco jinak. I když byla ta neformální dohoda, najednou to po prvním odpálení policie začala sbírat. To mě docela překvapilo. I to, že sbírali třeba holky, kterým bylo kolem šestnácti. Podle mě neadekvátní zásah. Letos tam byla dokonce i krvavá zranění. Paradoxem bylo, že kamarád, ještě před Čechovým mostem, se šel zeptat jednoho policajta, jestli teda může tu pyrotechniku na mostě zapálit, a ten ho hned sebral. Nechápu to. Myslím, že chtěli napravit jakési pochybení z Ostravy, ukázat, že na to tu sílu mají. Tak si vybrali osmdesát sto lidí z davu a prostě je pozatýkali. Sice je po zápase pustí, ale takovým zásahem spíše zvyšují radikalizaci některých skupin a jedinců. Nemyslím si, že je to dobrá volba. Vždycky ten pochod proběhl v pořádku, nikdy nebyl žádný problém. Samozřejmě média se to snaží nafukovat, jako pochod hooligans a ultras, přitom těch je tam jen pár.
Nehraje zásadní roli alkohol?
Zase to je velmi individuální. Samozřejmě že si člověk dá pivo. Je to prostě stejné, jako když jdeš třeba na koncert. Taky si dáš před koncertem pivo, ale nejdeš se opít. Jdeš si zafandit, zakřičet, zaskákat.
A co násilí?
Jo, hodně se o tom mluví. Ale za poslední roky jsem opravdu žádné rvačky nějakých dvou velkých táborů na stadionu nezažil. Samozřejmě se může někdo někde s někým porvat, ale to je možné i na diskotéce, to je možné kdekoliv. Podání médií hodně zkresluje a člověk, který má informace pouze z medií, si udělá obrázek podle nich a je to často obrázek nesprávný. Hodně se bere za příklad Anglie nebo Německo. Třeba v Anglii je vidět přímo vzorné chování všech diváků na stadionu. Tam snad ani nesmíš vstát během zápasu, protože by hrozilo, že ti vezmou celoroční permanentku. Zato je Anglie nejhorší, co se týká fanoušků mimo stadion. To jsou organizované bitky, kdy si třeba fanoušci chodí vymlátit svoje bary a hospůdky. Ale na to se tady nepoukazuje. Já jsem viděl, když hráli v Paříži, jak přijely asi dva tisíce fanoušků Chelsea, kteří se chovali doslova jako zvěř. Proto se musím pousmát, jak se nám Anglie dává za příklad.
Jako fanoušci máte i chorály.
Těch je strašná spousta. Začalo to kdysi pokřiky a potom se začala přidávat melodie. Všechny se snaží být především rytmické, aby jaksi splynuly s bubnem. Velká inspirace je z balkánských zemí, kde mají skvělý rytmus a umějí pracovat s bubnem, má to i dobrý zvuk a lidé se do fandění dobře dostanou. Samozřejmě by chorály měly být jednoduché na naučení a co nejlépe vyslovitelné a hlavně aby lidi chytly. Třeba je melodie známá v celé Evropě, jen text je pochopitelně přizpůsobený.
Zpět k tobě. Kolik ročně zhruba investuješ do fotbalu, do svého fandění?
Snažím se jet alespoň na polovinu domácích zápasů, většinou vlakem. Takže sto padesát za lístek na fotbal, tři sta za vlak. V Praze nějaké jídlo a pití, takže jeden zápas kolem tisícovky bude.
Byl bys ochoten dát i víc?
Proč ne, není problém. Člověk si rád připlatí, když je tam ta kvalita. Ale pokud herní kvalita není, lidem se víc peněz dávat nechce, protože když přijdu na zápas a vidím hráče, kteří jsou výborně placení, jak to na hřišti prakticky odchodí, tak dávat víc nebo si třeba i vzít kvůli zápasu dovolenou … z mého pohledu to není ideální. Nelituji nákladů, i když třeba prohrajeme čtyři nula, a nejde tu o výsledek, ale když vidím, jak se hráči plouží, jsou bez zájmu, tak se člověku víc peněz dávat nechce.
Jak vidíš své fanouškovství do budoucna? Jak dlouho ještě budeš takto jezdit a fandit?
Tak to je pro mě zajímavá otázka. Už jsem o tom trochu přemýšlel, jak asi budu reagovat za deset za patnáct let. Myslím, že to asi trochu opadne, že člověk bude mít přece jen trochu víc starostí a povinností. Po čtyřicítce to asi člověk už nebude brát tak emocionálně jako třeba v patnácti. Na zápasy ale budu stále jezdit, protože ten vztah ke klubu je za ta léta hodně vypěstovaný a taková ta láska k tomu klubu mě nikdy nepřejde. Jen to bude člověk postupem času brát o mnoho klidněji. Cestu na zápas spojí třeba s výletem, s prohlídkou Prahy.
Děkuji za rozhovor.
A odešel do hospůdky, kde bude sledovat finále španělského poháru. Mimochodem později jsem se dověděl, že si vsadil dobře.
Ptal se: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
