Že jsou sport a hudba dvě neslučitelné věci? Jen zdánlivě. Vynechejme rozličné znělky, kterých si vlastně ani nevšímáme, protože je považujeme za samozřejmost, za součást sportovních přenosů, nebo rozmanité chorály sportovních fanoušků, a vystoupejme o něco výše. A začněme úplně nahoře, vždyť přece každé Olympijské hry mají svoji oficiální hymnu (již od roku 1896), Liga mistrů UEFA má od svého vzniku v roce 1972 svoji hymnu, a každé vyhlašování vítězů je nám o to milejší, slyšíme-li po předání medailí znít skladbu nám nejbližší, českou státní hymnu. No jó, řeknete si, to jsou sportovní instituce, celosvětové sportovní akce. Ale co jednotlivé sporty? Nuže dobrá. Dovedete si představit, co by bez hudby bylo třeba tolik oblíbené krasobruslení, aerobic nebo synchronizované plavání? Nechci se zde však zabývat výlučně vážným tématem „hudba ve sportu“, nýbrž zejména tématem spíše nevažným, odlehčeným a možná i trochu humorným, a to „sportem v hudbě“.
Ačkoli jsme v českém jazykové prostředí, musím na úvod zmínit pravděpodobně nejznámější skladbu – písničku, která se hraje, zpívá, poslouchá, huláká a řve nejen při sportovních událostech, ve kterých náš miláček či naši miláčci zvítězili, ale nezřídka také při jakémkoliv nesportovním životním úspěchu, a tou skladbou je We Are the Champions z r. 1977 od skupiny Queen. „Jsme šampióni celého světa! Hurá!“ Hoď po mně kamenem, kdo jsi o této písni nikdy neslyšel!
A jsme na domácí scéně. I u nás, v naší populární hudbě, se občas v textu písničky objeví sport, ať už jako hlavní téma, nebo jen okrajově, a nutno podotknout, že se jedná především o nadsázku, o humor. Přemýšlíte, která z českých písniček, případně z českých textů na zahraniční písničky, je ta nejznámější? Samozřejmě je těžké posuzovat, ale mým favoritem je Zelená je tráva (orig. Boone – McQueen: Blue Is the Colour, 1972, český text: F. R. Čech), kterou dokonce kdysi používala Československá televize právě jako znělku fotbalových přenosů. Vtipným dílem náhody je, že zrovna písnička Blue Is the Colour je hymnou příznivců fotbalového klubu Chelsea. Inu není Čech jako Čech, třebaže oběma nejsou cizí bubenické paličky.
Pokračujme jednou filmovou skladbou, ústřední písničkou z filmu Pokus o vraždu (1973, režie: J. Sequens, hudba: Z. Liška, text: V. Sís, hrají: Bukanýři), ve které Jana Brejchová hlasem Hany Buštíkové zpívá naprosto vážně a korektně o nebezpečí číhající na automobilové závodníky na trati. Až na tuto písničku padnete, stojí za poslech (pozn. autora: subjektivní názor autora). Mezi vážnější lze počítat i přání Jaromíra Nohavici v písničce Mám jizvu na rtu:“…, a chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu, … “, (CD Ikarus, 2008). No, není sám. A nejen Baník.
A kde že je onen slibovaný humor? Tady se nedá začít nikým jiným než Michalem Tučným a jeho písničkou Já tajně cvičím (hudba: M. Haggard, český text: I. Mládek, hrají: Fešáci, CD Tam u nebeských bran, 1999), ve které nás mimo jiné přesvědčuje, že švédská bedna je jeho kamarád, a pokračovat již zmiňovaným Ivanem Mládkem a jeho písničkami Hrajeme ping-pong, Vyklepnul jsem Denisu (v čem asi?), Až bude mistrovství světa v ledním hokeji, Učitelka boxu, nebo přece jen známějšími Píseň fotbalového soudce, Jez, Žába – puk či Ve Špindlerově Mlýně, ve které zpěvák posluchači nejprve sděluje své zděšení z nádherného počasí a s ním spojené hrozbě lyžování, a následně svoji radost z ukradených lyží. A což teprve ta „nej“ písnička Praha – Prčice?
Zajisté by se našlo mnohem více písňových textů, které nějakým způsobem pojednávají o sportu. Napadá mě třeba kdysi dávno zhlédnutý videoklip, duet Karla Šípa coby fotbalisty s Jaroslavem Uhlířem coby zatoulaným muzikantem (houslistou?), nebo až kýčovitě naivní písnička v podání jedné „zlaté slavice“ coby vysoké volejbalistky, která se zdráhá opětovat lásku volejbalového rozhodčího, neboť je o hlavu menší, ale kterou bychom se dostali už do jiné tóniny či do postavení mimo hru, což momentálně není v dnešní partituře, ani v pokynech trenéra. Nechci tu proto dávat přídavek, jenž by potom stejně hrál jen druhé housle či seděl na střídačce, nebo dokonce zněl až příliš falešně a tím by si koledoval o červenou kartu.
Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
