Není fotbal jako fotbal. Často slýchávám fanoušky této populární hry, jak vášnivě debatují o nějakém fotbalovém mači. Jedná se většinou, a možná že výhradně, o mač na nejvyšší úrovni – debatuje se tudíž o televizním přenosu a nic jiného jako by neexistovalo. Ano, hraje se o prestižní poháry, o slávu a o sportovní nesmrtelnost, hraje se o nemalé peníze a všechny fanouškovy sportovní buňky si přijdou na své. Ale kde je ten obyčejný, takzvaný vesnický fotbal, který se hraje především pro radost?
Samozřejmě zde mluvíme o fotbale v těch nejnižších soutěžích. Je zajisté příjemné posezení v pohodlném křesle před televizní obrazovkou u přímého přenosu utkání Ligy mistrů s bohatým občerstvením na stolku před sebou. Kolikrát však takovýto fanoušek navštíví během jedné sezony živé fotbalové utkání? Že to nemá úroveň? Že se na to nedá dívat? Taková hrůza to snad není (zkus se, fanoušku, postavit na hřiště, he?). Takže fanoušku, neseď doma a vyraz ven! Nikoli kritizovat nebo srovnávat, nýbrž pobavit se, ale rovněž podpořit tu partu sportovních nadšenců, která se kolem takových soutěží motá. Jednak svojí přítomností, svým zájmem, a jednak vskutku směšným vstupným. A co se týká občerstvení, zkušenost praví, že o ně opravdu není nouze.
Fanoušku, vyraz na fotbal! Vyraz sám nebo třeba s rodinou, vždyť jaro je již v plném proudu. Ber to jako výlet, jako relaxaci, jako příležitost trochu protáhnout svoje tělo. Jsem přesvědčen o tom, že není zrovna nepříjemné sednout jednoho víkendového slunečného odpoledne na kolo a vyšlápnout odpočinkovým tempem do přírody, na klidem obklopené vesnické hřiště, po kterém se dvaadvacet dobrovolníků honí za kulatým nesmyslem. I tady lze vidět nasazení hráčů s touhou po vítězství, i tady lze prožít emoce, zklamání i radost. A co teprve ta specifická divácká kulisa roztroušená u zábradlí kolem hřiště, od maminek s kočárky s budoucími fotbalisty po džentlmeny dříve narozené, kteří dovedou dění na trávníku svérázně komentovat.
Nedávno jsem slyšel názor jednoho fanouška, že lepší než Gambrinus liga v televizi je čtvrtá třída na živo. Pochopitelně tím nechtěl srovnávat rychlost střel, vedení míče nebo přesnost přihrávek. Chtěl jen upozornit na neopakovatelný fakt bezprostřednosti jakéhokoli živého sportovního klání. Nemusí se tedy jednat pouze o čtvrtou fotbalovou třídu, vždyť i na nejvyšší soutěž chodí lidé, byť je to jen nepatrný zlomek z celku, z té obrovské fanouškovské rodiny. A snad právě proto chtěl poukázat na atmosféru čehosi v mnoha směrech neopakovatelného (asi jediná nevýhoda oproti televizi, neboť stačí na kratičký okamžik mrknout mimo hrací plochu a potěšení z gólu je navždy ztraceno) a jedinečného, včetně dejme tomu závěrečného setkání s hlavními aktéry u pěnivého osvěžení a následným radám, jak to vlastně měli hrát.
Chtělo by se říci: Fanoušci ze všech koutků země české, vyrazte na fotbal a neseďte jen u té hrací placičky nebo případně ještě bedýnky! Protáhněte svá líná a pohodlná těla, nadýchejte se čím dál vzácnějšího čerstvého vzduchu, potkejte pár známých, které jste dlouho neviděli, poškádlete třeba i své nervy, ale především – užijte si fotbalového mače se vším, co k němu v dobrém slova smyslu patří.
Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
