Hodiny plynou, léta běží a ani si často neuvědomujeme změny, které nám tok času přináší. Někdy jsou to změny k horšímu, jindy k lepšímu, ale tak už to bývá. Dalo by se však tvrdit, že se mění i sport? Vždyť co svět světem stojí, stále stejně se jedno soupeřící družstvo snaží dát o branku více než to druhé, závodník se snaží být rychlejší či dohodit dále než ostatní a tak dále. Podívejme se na sport očima sportovního fanouška, konkrétně očima českého diváka třeba na český basketbal, a porovnejme dřívější a současný stav v rozmezí zhruba jedné generace, mezi nimiž je pochopitelně zásadním mezníkem rok 1989.
Co tedy mohl divák vidět a slyšet tehdy a co může vidět a slyšet dnes? A nebudeme mluvit o tom, že častým poznávacím znakem současného basketbalisty je krom výšky výrazné tetování. Nuže, divák si mohl být jist, že když z hlediště něco zakřičí (rozuměj: „Jak to hraješ, dobytku!“), že mu hráč porozumí, vnímá-li ovšem diváckou kulisu, že hráči jsou v drtivé většině odchovanci klubu. Dnes nemá šanci. Sice křičí, ale minimálně čtyřicet procent hráčů mu stejně nerozumí. Je vlastně zvláštní, že jsem dosud neslyšel křičet diváky na hráče anglicky. Dnes tedy může na palubovce uvidět hráče ze všech koutů světa.
Také už neuslyší z žádných úst to staré dobré české „košíková“. Dnes se hraje výhradně basketbal. A už není první liga (dnes je první ligou u nás označena druhá nejvyšší soutěž – škoda že tento „posun“ nenastal i v kvalitě). Dle amerického vzoru NBA se nejvyšší soutěž nazývá NBL (Národní basketbalová liga) s dodatkem hlavního sponzora. Totéž platí i o jménech klubů. Hlavní je uvedení sponzora a pokud možno co nejatraktivnější, nejzajímavější jméno. Tytam jsou doby, kdy basketbalový klub hrál de facto po celou svoji historii pod stejným názvem a byl tak snadno identifikovatelný. Dnes identifikujeme kluby spíše podle měst, ve kterých působí.
I samotný herní prostor a pravidla začali doznávat změn. Mizely dřevěné desky a pevné obroučky (případně nefunkční ohebné) a nahrazovaly je desky plexisklové s dokonale flexivními konstrukcemi obrouček. Začalo se rovněž střílet za tři body. Obojí je dnes samozřejmostí dodávající hře na atraktivitě. Dříve při rázném zasmečování do koše hrozilo buď vylomení obroučky, nebo „vysypání“ desky. Dnes je toto spíše výjimkou, dnes se lze na obroučce krásně houpat. No a nepodstatnou změnu doznal také tvar tzv. bedny, vymezenému území pod oběma koši. Estetickým zásahem je rovněž úprava herního času z dvakrát dvaceti minut na čtyřikrát deset a ostatní nepatrné změny pravidel, jako třeba systém házení trestných hodů.
Tak to byla samotná hra. Ale co mimo samotné utkání? Co ta kaše kolem, která se zápasů bezprostředně netýkají a která byla dříve nemyslitelná? V prvé řadě nesmíme pominout internet, na kterém lze sledovat jakékoliv utkání z pohodlí domova, můžeme navštívit stránky klubů a dovědět se prakticky cokoli nejen o hráčích. Můžeme si koupit dresy a různé propagační předměty včetně sběratelských kartiček hráčů. S některými hráči či členy realizačního týmu je dokonce možné komunikovat prostřednictvím sociálních sítí. A na mnohé jsem určitě zapomněl.
Potom jsou tu osobní zážitky během průběhu celého trvání sportovní akce, aby divák nemusel jen sedět a čekat, až se bude na palubovce něco dít. Pomineme-li obligátní stánky s občerstvením a dnes již samozřejmou a pravidelnou, byť jednorázovou exhibici All Stars Game, na palubovce nás již nepřekvapí sehrané a secvičené skupiny roztleskávaček předvádějících rozličné pohybové kreace v rytmu hudby. Někde divákům nabídnou i světelnou show během oddechových časů týmů (ČEZ aréna Pardubice). Divácky atraktivní jsou přestávkové soutěže o ceny, kdy vylosovaní či náhodně vybraní (roztleskávačky házejí mezi diváky míčky) diváci házejí na koš a pokud se trefí, získají například dárkový koš nebo i televizní přijímač, to v případě, trefí-li se z čáry trestného hodu případně z poloviny hřiště. A trefit se to dá.
Nakonec je tu něco, co přímý divák vlastně okamžitě ani ocenit nemůže. Aktivita hráčů a klubů v charitativní a osvětové činnosti, počínaje jednotlivými kluby, kdy například hráči navštěvují děti v nemocnicích a přinášejí jim dárky, přes návštěvy škol, ve kterých diskutují se žáky a odpovídají na jejich dotazy třeba na to, jaké je to být sportovcem, neboť není hráč jako hráč, až po akci České basketbalové federace Každý koš pomáhá, která dlouhodobě pomáhá lidem ve složité životní situaci. Toť změna zásadní.
Přejme sportu, aby všechny další změny v něm byly jen k lepšímu.
Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
