Každý z nás se ve svém životě setkává s rozličnými … pojďme jim pro tuto chvíli říkat nešvary, ať už nepříjemnými, hrubými či závažnými, nebo s těmi, nad kterými se spíše pousmějeme. Pracující v zaměstnání, řidiči a chodci na komunikacích, zákazníci v obchodech, ale i sportovní fanoušci jsou ve světě sportu svědky a mnohdy i přímými účastníky něčeho, za co se v hlouby duše stydí, tedy alespoň za co by se stydět měli, a co si zasluhuje určitý stupeň negativní kritiky. A minimálně tu nejnižší míru zamyšlení. Dovoluji si tedy, jako průměrný, obyčejný sportovní fanoušek, zamyslet se nad několika takovými nešvary.
Začněme nešvarem na nejvyšší úrovni, nešvarem číslo jedna, totiž jednáním zainteresovaných hlav o násilí na fotbalových stadionech. Abychom si rozuměli – o zamezení násilností, neboť člověk má někdy pocit, že jde spíše o opak. Takže proč nešvar, když jde o dobrou věc? Protože ony hlavy jednají už drahně let. Jen se, fanoušku, rozpomeň. Čtvrt století žádná doba, nepřeháním-li, aneb co se pamatuji, neustále se řeší bezpečnost (nejen) na stadionech a stále se nic nevyřešilo. Jak je to možné? Opravdu účinnému řešení brání nedostatek financí a nedokonalá legislativa? I kdyby tomu tak bylo, sportovní fanoušek si nenechá vymluvit, že tu hlavní role hrají spíše neschopnost, lhostejnost, vypočítavost, neochota. Nenechme se ale ukolébat tím, že se tento stav týká jen úzkého okruhu všech zainteresovaných. Myslím, že ve své podstatě jde o problém celospolečenský.
Další nešvar se nachází na druhé straně, čili na straně hlavních aktérů, tedy sportovců. Ačkoli o zlobivých fanoušcích můžeme hovořit téměř výhradně v souvislosti s fotbalem, zlobivé sportovce lze nalézt snad ve všech sportovních odvětvích. Ovšem prvním na ráně je opět fotbal, a ten český obzvlášť. Jak že sportovci zlobí? Především, a protentokrát vynechám přehánění, filmování nedovolených zákroků, diskutují s rozhodčími, hádají se, rozčilují se a nadávají na všechny a na všechno. Zkrátka zabývají se tím, čím by se zabývat neměli a naopak, čili zabývají se zbytečným kecáním a mluvením a nezabývají se tím, za co jsou placeni a kvůli čemu vážili diváci cestu na sportoviště, případně kvůli čemu sedí u televize. Nemluvě o tom, že žádný sportovec ještě nikdy nic neukecal a neuhádal, leda tak nějaký ten trest. Sportovec si zřejmě neuvědomuje, že se tímto nešvarem rovněž obnažuje i jako člověk a v drtivé většině se ve svých slovních, ale i v nonverbálních projevech jeví nezaujatému divákovi a posluchači přinejmenším jako nevychovanec, hulvát či nezdvořák, v tom horším případě jako křupan, primitiv nebo hlupák. Není však od věci všímat si pouze třísky v oku sportovcově, nýbrž i trámu v oku divákově.
Třetí šíp nešvaru míří k médiím, konkrétně zaprvé k televizi, a zadruhé k internetu. Začnu logicky dvojkou. Tento nešvar patří mezi ty úsměvnější. Jeden případ za všechny: tuhle jsem si otevřel televizní program, a co to nevidím? Dávali pořad „Buly – hokej živě“, ovšem s popisem programu: “Záznam utkání … .“ Hezká finta. Mimochodem vysvětlil by mi někdo, proč se sportovní utkání reprízují? Není totiž nic staršího než včerejší noviny. Tak, a jedničku dostávají někteří – opakuji: někteří spolukomentátoři, takřečení odborníci, bývalí i současní sportovci či funkcionáři. Proč ne? Slovo odborníka může poučit, potěšit, překvapit. Jenže musí to být „Slovo“. Poslouchat totiž některé amatérské kolegy profesionálních komentátorů je pro mnohé utrpením a znám nemalý počet lidí, kteří si raději u televize vypínají zvuk, chtějí-li se v klidu podívat na zápas. Jednak przní český jazyk (nemluvím o užívání hovorové češtiny, ale přímo o prznění), a jednak mluví, jako by byli pod vlivem návykové látky, zkrátka žvaní nesmysly, případně melou páté přes deváté. Vím, že komentovat či jinak hovořit v přímém přenosu není žádná sranda a před tímto povoláním klobouk dolů, ale přece jen by to chtělo občas se chytit za nos a připomenout si jedno arabské přísloví: „Když mluvíš, tvá slova by měla být lepší než tvé mlčení“.
Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru
