1. Jaké jsou kategorie v kiteboardingu?

Kiteboarding je spíše rekreační sport a dostat se na vrcholovou úroven je opravdu oříšek. V kiteboardingu se dá jezdit na freeridovém prkně, tomu říkáme freeride. Jezdíš si sem a tam a občas si vyskočíš. To dělá 90% lidí co kituje. Potom máme freestyle, kde se dělají různé triky – freestyle. Radikální freestyle se nazývá wakestyle, v čem se momentálně tedka závodí. To už chce několik let praxe a tvrdé dřiny. Dále máme slalom a race, to jsou disciplíny v rychlosti s velkými prkny. V neposlední řadě se dá na kitu ještě jezdit na vlnách se surfovým prknem. To se momentálně taky začíná více a více rozšiřovat.

2. V kolika letech mohu ještě začít, abych se dostal/a na vrcholovou úroveň?

Nejlepší je začít tak v 13-15 letech, do 20 se to pořádně naučit a potrénovat a potom začít závodit. Když někdo začne v 20ti, většinou už se nedokáže dostat na takovou úroven, aby mohl jezdit na světové úrovni. Ale tedka mluvím o freestylu. Ostatní disciplíny se dají dělat v každém věku, ale záleží na kondici, fyzičce, talentu atd.

3. Jaké jsou v kiteboardingu soutěže?

V kiteboardingu máme menší závody pořádané malými organizátory, také různé exibiční závody. Nejpreštižnější je světový pohár ve freestylu a slalomu PKRA, potom světový pohár na vlnách KSP a Evropský pohár ve freestylu KTE.

4. Jak vysoké jsou náklady spojené s kiteboardingem?

Tento sport patří ke sportům finančně náročnějším, zvláštně pokud jsme s vnitrozemského státu. Pokud tedy chcete jezdit tak bud se musí vždycky vychytat předpověd větru v Čechách a musíme si najít jezero nebo nádrž, kde zrovna fouká. Pokaždé, když si ale chcete pořádně zakitovat a potrénovat je třeba vycestovat z České Republiky k moři. Nejbližší možnosti máme u středozemního, severního moře, a nebo atlantiku. Potom už jen vždy za oceán. Náklady na cestovné, letenky, ubytování si asi dokážete představit. Jsou velmi vysoké, pokud se tomu chcete věnovat pravidelně, a nebo celý rok.

- Kolik zainvestuji do sportovních pomůcek?

Ke kiteboardingu je třeba kite, bar, trapéz, prkno, neoprén apod. Je lepší těch kitů mít aspon 2-3, na silný vítr totiž potřebuje malý kite, a na slabý vítr zase velký kite, aby vás vůbec utáhl. Nový kite se pohybuje okolo 20-30 tisíc. Z druhé ruky ho seženete do 15 tisíc. Prkno kolem 5-20 tisíc. A ostatní výbava je pak od 1 do 10 tisíc. První výbavička se bude pohybovat tak kolem 50 tisíc.

- Kolik mě bude stát kurzovné?

Kurzovné se liší, pokud si vezmete kurz na 1 den nebo na týden. Já osobně doporučuji týdenní. Kiteboarding je přeci jen adrenalinový sport a může být nebezpečný, když s tím neumíte. Kurzy se pohybují kolem 10-20 tisíc na týden včetně vybavení. Také záleží, kde si kurz vyberete, jestli u nás nebo někde v tropech. U nás se také dělají kurzy snowkitingu. U nás je tedy výhoda naučit se nejdřív na sněhu ovládat kite a pak třeba na vodě zkusit jezdit.

5. Kde jsou nejlepší podmínky pro trénování, kde najdu trenéra, vhodný klub k trénování?

Je to složité takhle specifikovat, protože je spousta míst, kam se dá jet. Moje oblíbené místo na trénování je sever Brazílie a Řecký ostrov Rhodos. Dá se jezdit po celém světě, kde fouká. Kiteboarding je spíše rekreační sport a abyste měli trénéra potřebujete být opravdu na velmi dobré úrovni, začátky se musíte naučit ve škole a pak už pokračovat sami nebo s kamarády.

6. Jak často bych měl/a docházet na tréninky?

Kiteboarding je trochu jiný sport než fotbal nebo aerobik. Abys byl dobrý, musíš mít vlastní motivaci se někam dostat, finanční prostředky a dostatečnou lásku ke sportu. Spousta lidí dělá kiteboarding protože je to baví a je to jejich největší koníček a dostanou se na krásná místa. U mě se ten koníček stal životním stylem, zábavou a prací. Mimo trénovaní na vodě je třeba mít dobrou fyzičku, a tu natrénovat běháním, v posilovně atd.

Díky za rozhovor

Czech Sport Guru

1. Jaké jsou kategorie v trialu?

Ahoj, Trial je kategoriemi doslova prolezlí. Hlavní jsou samozřejmě Elitní kategorie, které jezdím já. Mou prioritou je kategorie ELITE 26“, která je ve světě nejobsazenější a je zde největší výkonnostní konkurence. Jedná se vlastně o klasická horská kola. Občas se objevím i na malém kole v kategorii ELITE 20“. Dále tu jsou dvě Juniorské kategorie, ženy a cca 6 mládežnických kategorií, které však mají oddělené světové i národní soutěže (až na vyjímky).

Pro začínající jezdce jsou na ČP a Trial cupu připraveny navíc kategorie HOBBY (pro úplné začátečníky) a EXPERT (pro pokročilé jezdce).

2. V kolika letech mohu ještě začít, abych se dostal/a na vrcholovou úroveň?

Pokud to beru ze svého pohledu tak já začínal v 15-16-ti letech. Pokud se člověk bude věnovat denně tréninku, bude mít dobrý fyzický základ a kolem sebe jezdce, od kterých se může učit a odkoukat co se dá, tak se dá začít i v 18-ti. Trial je ale krásný v tom, že se na něj může vrhnout prakticky kdokoliv a dostat se na výbornou úroveň, aniž by závodil.

3. Jaké jsou v trialu soutěže?

U nás se jezdí klasický cyklistický systém Český pohár, nejtěžší závod sezóny Mistrovství ČR, volnější seriál Trial cup, Cyklotrialové hry mládeže. Občas se objeví mimofederační závod, který je náročnější než samotné MČR a dá se říci i prestižnější. Záleží, jestli mám myšlenku a chuť jej zorganizovat :-)

Ve světě se kromě mistrovství světa a Evropy jezdí asi nejprestižnější seriál závodů – Světový pohár – který je základem pro takzvaný UCI ranking. Je to žebříček jezdců, kteří se jej účastní a kde se mě podařilo dosáhnout na první 15-tku v celkovém hodnocení.

4. Jak vysoké jsou náklady spojené s trialem?

Pokud se Trialu chce jezdec věnovat na tréningové úrovni a nejezdit závody, tak stačí koupit kolo (investice za kvalitní stroj kolem 15-50.000,-), helmu a rukavice. No a dát si něco stranou na díly, když se občas něco rozbije.

Na top úrovni je dobré mít sebou na závody buď 1 kolo a hromadu dílů, nebo jako já jít cestou tréninkového a závodního kola. Protože jednou za čas vyrazím i na malé kolo, tak mám i 20-ti palcový speciál. Dobrá je příprava na XC kole, na kterém občas jezdím i exhibice a protože se částečně věnuji i Enduro Trialu, tak mám i Enduro kolo. Tedy budu mít až jej dostanu znovu zapůjčeno od partnera :-)

- Kolik zainvestuji do sportovních pomůcek?

Pokud chci základní výbavu tak 2-3 tisíce (helma, rukavice – boty počítám má každý). Pokud chci vypadat dobře a mít top věci, tak do deseti tisíc se vejdu také.

- Kolik mě bude stát kurzovné?

Jezdit s Trialistama nestojí nic. Pokud chcete chodit například na tréninky Trial klubu Mraveniště, připravte si 200,- za dvouhodinu. Připravujeme i tréninkové kampy, kde se cena určí dle počtu dnů a frekvenci tréninků.

5. Kde jsou nejlepší podmínky pro trénování, kde najdu trenéra, vhodný klub k trénování?

Trial nezná slovo nejlepší podmínky, pokud se bavíme o začíná se sportem. Začít se dá stejně dobře na vesnici, jako ve městě. V přírodě, nebo na umělých překážkách. Nejsou potřeba speciální parky apod..

Pokud už to člověk myslí vážně, tak si buď vybuduje vlastní trialové místečko z palet, trámků, betonů, nebo najde ve městě zídky, schody a další překážky. Pokud máte štěstí jako já, tak máte v dosahu les s hromadou kamenů, nebo parky s kameny a umělými překážkami všude kam oko dohlédne.

Začít s Trialem je jednoduché. Stačí vzít do ruky jakékoliv kolo a trénovat stání na místě, výjezd obrubníčku, přejezd klády na zemi. Dalším krokem je kontaktování nějakého Trialisty, zkouknutí videí, návštěva tréningu a pak to zájemce zaujme tak koupit starší kolo a začít drtit pořádně každý den. Pokud někdo hledá organizované tréninyy narazí na problém, kde a s kým. Kluby v ČR většinou organizují tréninky pro děti a mládežníky. Já jako profesionální jezdec jezdím 5-6 do týdne a řada amatérských jezdců také, čili nejlepší volbou je domluvit se napřímo s námi a prostě přijít na trénink, okouknout co se jezdí, zeptat se a zkoušet, zkoušet, zkoušet. Pokud se nějaká zájemce najde (v Trialu je to skutečně bez rozdílu věku), tak napište na můj teamový mail, nebo na facebook stránky serveru cyklotrial.cz, kde se vám dostane rady a pomoci. Pokud jste Praha, Říčansko a okolí, tak stačí najít mě, nebo kluky na FB a něco vykoumáme. Ostatním mohu doporučit někoho z okolí, nebo je navést na správnou cestu.

6. Jak často bych měl/a docházet na tréninky?

Trial je o trénování. To asi každý sport, ale u Trialu platí, že „opakování matka moudrosti“, čili 5-6x do týdne je ideální stav, 2-3x do týdne je rozumné minimum. Pokud vás to ale chytne, tak neřešíte, kolikrát týdně budete trénovat. Pokud se člověk zlepšuje, je vždycky chuť jít jezdit.

7. Kdy mohu poprvé na závody?

Já sám jel závod po roce trénování, ale je možné startovat kdykoliv. Závody jsou jen malou částí našeho sportu. Někteří jezdci na ně nejezdí vůbec, pro jiné je to střed světa. Rozhodně je dobré se potkat s ostatními jezdci, okouknout atmosféru a elitní jezdce, stejně jako hobby jezdce. Každý si projde postupně všechny kategorie. Důležité je nezaleknout se ostatních, nebo náročnosti tratě. Neznám moc lidí, co by na prvních pár závodech nejeli za plný počet trestných bodů, ale Trial o boji jezdce proti sobě a terénu. Ne proti ostatním, i když jsou vyjímky, kterým to zatím nedošlo. Ty však stačí usměrnit :-)

Díky za rozhovor.

Czech Sport Guru

Jaké jsou kategorie v cyklistice a jsou nějaké rozdíly proti cyklistice „zdravých“?

Věkové kategorie se dají nalézt ve sportovně technických směrnicích Českého svazu cyklistiky. Jsou to:

- Mladší žáci a žákyně (10 až 12 let)
- Starší žáci a žákyně (13 až 14 let)
- Kadeti a kadetky (15 až 16 let)
- Junioři a juniorky (17 až 18 let)
- Muži pod 23 let (U23) (19 až 22 let)
- Ženy (19 let až do konce aktivní kariéry)
- Muži elita (23 let až 30 let)
- Muži masters (30 let do konce aktivní kariéry)

U tělesně a spasticky postižených cyklistů/cyklistek existují zdravotní kategorie podle stupně postižení, do nichž sportovce nejprve zařadí národní klasifikátor. Při první účasti na světovém poháru, nebo mistrovství světa, pak sportovce posuzují mezinárodní klasifikátoři, kteří určí klasifikaci závazně a „doživotně.“ U handicapovaných chybí věková kategorie U23. Jak jsem se dozvěděl, je to pro malý počet lidí v daném věkovém rozmezí. U bicyklů jsou to třídy C1 až C5 – čím vyšší číslo, tím menší hendikep. Tricykly potom mají T1 a T2.

Proti „zdravým“ cyklistům mají hendikepovaní podle kategorie omezené délky závodů. Kategorie C1, do které spadám, má maximální délku silničního závodu 60 kilometrů a časovku na 25. Může se to v určitých případech přiměřeně upravit.

Dalším rozdílem je, že Mezinárodní cyklistická unie (UCI) u hendikepovaných povoluje určité úpravy kol tak, aby na nich mohli hendikepovaní závodit.

2. V kolika letech mohu ještě začít, abych se dostal/a na vrcholovou úroveň?

Myslím si, že ideální věk je tak mezi 14-tým a 16- tým rokem. Ale záleží taky na typu a míře postižení. Já začínal v šestnácti, když jsem před tím plaval.

3. Jaké jsou v cyklistice soutěže?

U nás, handicapovaných jsou to MČR, evropské a světové poháry, mistrovství světa a letní paralympijské hry. Soutěže se taky dělí na silní a dráhové.

4. Jak vysoké jsou náklady spojené s cyklistikou?

To nelze obecně říci. Je to individuální. Vím, že na naší úrovni se roční náklady pohybují v řádech statisíců korun, přičemž největší díl spolknou výjezdy na závody. S financováním cyklistiky nám dnes dost výrazně pomáhají i soukromí sponzoři, i když i svaz nám pomáhá, ale pochopitelně nemá neomezené prostředky. Tak třeba mně letošní příspěvky od mých sponzorů pokrývají 24,9% mého rozpočtu na sezónu 2014. Což v praxi znamená, že musím šetřit a nemůžu si dovolit jet na všechny závody, na které bych jet chtěl, soustředění, a tak dále. Musím tedy, spolu se sportovním managementem, rozhodnout, kam můžu jet a kam už ne. Přesto děkuji i za tu čtvrtinu. Vážím si toho.

- Kolik zainvestuji do sportovních pomůcek?

Pokud máš na začátek kolo, na kterém umíš jezdit, bude ti stačit možná tak pořádná helma. Já jsem na začátek dostal dresy od klubu a půjčili mi i starší silniční kolo, ačkoli jsem tehdy měl horské.

- Kolik mě bude stát kurzovné?

Nejsem si jist, jak to mají ostatní kluby v republice, ale třeba v Brně se neplatí žádný členský poplatek. Opravdu nejlepší bude, když se zeptáš přímo v klubu, do kterého se přihlásíš.

5. Kde jsou nejlepší podmínky pro trénování, kde najdu trenéra, vhodný klub k trénování?

V České republice jsou dvě velké organizace, které sdružují handicapované sportovce Česká federace Spastic Handicap, která ve v deseti klubech sdružených v této federaci provozuje sport spasticky handicapovaných občanů, což jsem i já. A pak je tady Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců. Pak je ještě Svaz neslyšících a Svaz intelektově znevýhodněných sportovců.

Nejlépe asi uděláš, když se podíváš na internetové stránky příslušného svazu a najdeš si klub, který je nejblíže tvému bydlišti. Tam už by Ti měli být schopni poradit.

6. Jak často bych měl/a docházet na tréninky?

Cyklistika je sport, který vyžaduje systematickou přípravu a její rozvržení bude nejlépe znát Tvůj trenér. Když jsem začínal pod brněnským trenérem, měli jsme tréninky na dráze jednou, někdy dvakrát týdně. Zbytek týdne jsme každý zvlášť trávili na silnici, s tím, že tam někdy byl jeden volný den.

7. Kdy mohu poprvé na závody?

Až se Tě trenér zeptá a Ty budeš připravený/á a budeš se na to cítit. Já jel svůj první závod po půl roce systematičtějšího tréninku.

8. Jaký je Tvůj trénink, jak probíhá a kdo je Tvůj trenér?

Mým trenérem je reprezentační trenér Luboš Jirka, se kterým jsem začal spolupracovat na začátku roku 2013. Dal mi nabídku, která se neodmítá. Přechod to pro mě nebyl jednoduchý. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na jiný způsob tréninku a všechno kolem. Ale už šlapu s ním na jeho straně silnice. Sedí mi jako trenér i jako člověk. Je přísný, ale je s ním legrace. A když budu hodně osobní a upřímný, tak řeknu, že mi do jisté míry nahrazuje i tátu, což zní možná šíleně, ale já to tak cítím.

A co se tréninku týče, ten se liší podle toho, jestli je zima nebo léto a dále podle toho v jaké tréninkové fázi se zrovna nacházím. V zimě je to zimní příprava. Tam chodím taky do posilovny na kondiční trénink, který vede můj kondiční trenér, fyzioterapeut a masér v jedné osobě, Mgr. Peter Milčák, se kterým si také skvěle rozumím. V zimě mi pomáhá, když se řídím denním rozpisem činností, což je kus papíru, na kterém mám naplánovanou každou myslitelnou činnost na minuty, od vstávání, až po spánek. Udržuje mě to v klidu a pomáhá se soustředit a udržovat v životě pořádek a řád. Přes cyklistickou sezónu ale nejde použít doslova, ale dva základní body (budíček a spánek) se snažím dodržovat. Cyklistický trénink se liší podle tréninkové fáze, jak už jsem říkal. Nyní třeba jedu model čtyři jedna, tedy čtyři dny tréninku, jeden den odpočinku. Do toho samozřejmě závody. Trénuji většinou sám a pokud se zřídka stane, že se nedostanu ven, mám trenažér. Když mám volný den, tak si čtu, učím se a věnuju se regeneraci a mentálnímu tréninku. Samozřejmostí je úzká komunikace mezi mnou a trenérem, ale také zbytkem realizačního týmu.

9. Mentální trénink. Co to je?

To, co dneska využívá stále víc sportovců, protože si uvědomují, že tělo a mysl tvoří jeden neoddělitelný celek. A taky je to zábavná a úžasná věc. Hodně mi to osobně pomáhá. Učíte se pracovat s vlastní hlavou ve vztahu ke sportu. Cvičíte pozornost, relaxaci a různé další mentální techniky. Je to samozřejmě složitější, ale hodně zjednodušeně lze říci, že připravujete psychiku na závodění. Já spolupracuji od července 2013 s Katkou Kudláčkovou a je to úžasné! Navíc se metody mentálního tréninku můžete využít i v běžném životě mimo sport, což mi hodně pomáhá například ve škole, ale nejen tam. Je rovněž zajímavé, s čím vším se dá v hlavě pracovat. Věnuju se mu každý den ráno, před cestou do školy devadesát, až sto dvacet minut.

Díky za rozhovor

Czech Sport Guru

Ty jsi fotbalový fanoušek, ovšem ne ten obyčejný, běžný, ty jsi fanoušek skalní, abych tak řekl. Takoví fanoušci se rozdělují do jistých skupin. Pověz mi o nich něco. Jak se rozlišují?

Tak třeba takzvaní Ultras. Ti mají na zápasech na starosti choreografii, pořádají výjezdy fanoušků na hostující zápasy, organizují pochody, shánějí peníze na výroby vlajek, na oblečení jako mikiny a trička a podobně. Všechno dělají z vlastní iniciativy, jsou mimo oficiální fanklub, který je dotovaný klubem. Ultras shánějí peníze tak, že třeba na stadionu je několik lidí s kasičkami, příznivci klubu a této skupiny dobrovolně přispívají a z toho se vše financuje. Pak tam je ten oficiální fanklub, který má většina klubů nejen těch profesionálních, ale i těch v nižších soutěžích. Všechny akce jsou organizovány klubem, který fanouškům poskytuje různé slevové akce. Mají například kartičky do obchodů s klubovými předměty. I výjezdy organizuje klub. Má svoje pravidla, platí se i členské příspěvky, vše je jasné dané. Ultras chodí výhradně na tribunu na stání a aktivně fandí, zatímco „fans“ chodí kamkoliv, třeba i mezi ultras.

Ty se cítíš být spíše ultras, nebo fans?

Ani jedno, ani druhé. Já si chodím na zápasy zafandit a odreagovat se. Beru, že k zápasu patří vášně a emoce, ale já jdu hlavně na fotbal. Roli hraje také to, že nejsem z Prahy a nemůžu se tak všeho aktivně účastnit. Hodně lidí si ale třeba kupuje trička ultras, přestože s nimi nemají nic společného. Média označují mnohasetčlennou skupinu na stadionu jako ultras, ale ve skutečnosti jen padesát až sto z nich se mezi ultras může počítat.

Ultras jsou ti, kteří vyvolávají bitky?

To obecně ne, ale je to velice individuální. Jsou lidé, kteří chodí jen na ty choreografie, nebo si přinesou nějakou pyrotechniku, jsou to lidé, kteří žádné konflikty nevyvolávají a vyvolávat nechtějí. Ale jsou i lidé, kteří se k tomu stavějí radikálněji. Vystupují sice pod hlavičkou ultras, ale konflikt vyvolají. To se musí rozlišovat, jestli tito ultras už nejsou chuligáni. To jsou ti, kteří si domlouvají bitky po zápasech, mimo stadion. Ale do toho už já moc nevidím.

Toto jsou tedy ti nechvalně proslulí hooligans, čili jakési stupně fanouškovství jsou celkem tři?

Ano, tři skupiny. Je ale třeba pravda, že v některých zemích se to ani nerozděluje. Tak třeba ve Splitu na Hajduku, tam je sektor na stání za brankou, kam chodí všichni, a zbytek hlediště je prázdný, prostě všichni chodí do kotle. Ale něco podobného teď je i u nás. To když se prohrává. Většina lidí je v kotli a na hlavní tribuně je jich jen pár.

Ano, to jsem si všiml v televizi, ty záběry na prázdné tribuny. Ale zpět k tobě. Ty jsi už dlouho fanouškem?

Nó … jezdím tak od deseti let. Snažím se samozřejmě jezdit na co nejvíc zápasů, ale někdy zkrátka není čas.

Jezdíš i do zahraničí?

Jezdím, když to vyjde. Byl jsem ve Florencii, na předkole Ligy mistrů, když tam hrála Slavie, byl jsem v Amstrdamu a byli jsme na Slovensku. Tam to taky bylo předkolo Ligy mistrů.

Vraťme se k fanouškům. Existuje mezi těmi skupinami opravdová nenávist, nebo jen to jen zdravá rivalita?

Tak to je zase velice individuální. Někdo to prostě bere tak, že je to čistá nenávist, a někdo to bere jako zdravou rivalitu. Na zápasech jsou samozřejmě emoce a člověk si občas něco zařve, a někdy i ne moc vhodného, ale tím to končí. Člověk se vybouří, vykřičí, ale dojde domů a je klid, žádná nenávist, ani rivalita. Alespoň já jsem to tak vždycky bral. Jen jako odreagování. Fotbal je pro mě prostě forma zábavy. Někdo chodí do divadla nebo do kina, teda i já občas zajdu, no a já chodím na fotbal. Člověk od toho něco očekává. Očekávám, stejně jako od divadla, že uvidím dobré představení, tedy v tomto případě dobrý fotbal. Chodím si tam vyčistit hlavu. Ale je pravda, že když jsem byl mladší, byl jsem jaksi bláznivější, dělal jsem občas bordel, a je fakt, že mezi ultras je drtivá většina mladých kluků, tak kolem osmnácti let. Pak je tam to starší jádro, ti už se starají o ty výjezdy a vše, o čem jsem mluvil předtím.

U tebe se teda nedá říct, že jsi, abych tak řekl fanatik, že je to celý tvůj život.

To rozhodně ne, osobně se nepočítám do žádné skupiny. Je to pro mě zábava. Ale i když je to zábava, je to přece jen sport a taková ta zdravá sportovní rivalita je prostě pod kůží, člověk ji v sobě cítí.

Určitě máš i nějakou zkušenost s policií.

Mám. Třeba zrovna teď, co bylo to derby, to jsem ještě nikdy nezažil. Ty pochody mají tradici takových sedm osm let. Když se jde na Spartu, tak je pochod Prahou na Letnou, chodí se od Edenu, dřív byl sraz na Staroměstském náměstí, jde se přes Václavák, tam se většinou zastavuje a koná se prezentace klubu. To je i taková zajímavost pro turisty. No a letos to bylo tak, že … takhle: už ze zákona je dané, že se na veřejném prostranství nesmí používat pyrotechnika. Ale vždycky byla neformální domluva, že na Čechově mostě, kde se nemá prakticky co stát, se pyrotechnika odpálí. Udělají se fotky a videa, nechá se vše dohořet a jde se dál. Dokonce v každém pochodu je určených deset dvacet lidí, kteří jen dávají pozor, aby se něco nezvrhlo, sbírají odpadky z kolejí, protože tam jezdí tramvaje a tak. Jenže letos bylo něco jinak. I když byla ta neformální dohoda, najednou to po prvním odpálení policie začala sbírat. To mě docela překvapilo. I to, že sbírali třeba holky, kterým bylo kolem šestnácti. Podle mě neadekvátní zásah. Letos tam byla dokonce i krvavá zranění. Paradoxem bylo, že kamarád, ještě před Čechovým mostem, se šel zeptat jednoho policajta, jestli teda může tu pyrotechniku na mostě zapálit, a ten ho hned sebral. Nechápu to. Myslím, že chtěli napravit jakési pochybení z Ostravy, ukázat, že na to tu sílu mají. Tak si vybrali osmdesát sto lidí z davu a prostě je pozatýkali. Sice je po zápase pustí, ale takovým zásahem spíše zvyšují radikalizaci některých skupin a jedinců. Nemyslím si, že je to dobrá volba. Vždycky ten pochod proběhl v pořádku, nikdy nebyl žádný problém. Samozřejmě média se to snaží nafukovat, jako pochod hooligans a ultras, přitom těch je tam jen pár.

Nehraje zásadní roli alkohol?

Zase to je velmi individuální. Samozřejmě že si člověk dá pivo. Je to prostě stejné, jako když jdeš třeba na koncert. Taky si dáš před koncertem pivo, ale nejdeš se opít. Jdeš si zafandit, zakřičet, zaskákat.

A co násilí?

Jo, hodně se o tom mluví. Ale za poslední roky jsem opravdu žádné rvačky nějakých dvou velkých táborů na stadionu nezažil. Samozřejmě se může někdo někde s někým porvat, ale to je možné i na diskotéce, to je možné kdekoliv. Podání médií hodně zkresluje a člověk, který má informace pouze z medií, si udělá obrázek podle nich a je to často obrázek nesprávný. Hodně se bere za příklad Anglie nebo Německo. Třeba v Anglii je vidět přímo vzorné chování všech diváků na stadionu. Tam snad ani nesmíš vstát během zápasu, protože by hrozilo, že ti vezmou celoroční permanentku. Zato je Anglie nejhorší, co se týká fanoušků mimo stadion. To jsou organizované bitky, kdy si třeba fanoušci chodí vymlátit svoje bary a hospůdky. Ale na to se tady nepoukazuje. Já jsem viděl, když hráli v Paříži, jak přijely asi dva tisíce fanoušků Chelsea, kteří se chovali doslova jako zvěř. Proto se musím pousmát, jak se nám Anglie dává za příklad.

Jako fanoušci máte i chorály.

Těch je strašná spousta. Začalo to kdysi pokřiky a potom se začala přidávat melodie. Všechny se snaží být především rytmické, aby jaksi splynuly s bubnem. Velká inspirace je z balkánských zemí, kde mají skvělý rytmus a umějí pracovat s bubnem, má to i dobrý zvuk a lidé se do fandění dobře dostanou. Samozřejmě by chorály měly být jednoduché na naučení a co nejlépe vyslovitelné a hlavně aby lidi chytly. Třeba je melodie známá v celé Evropě, jen text je pochopitelně přizpůsobený.

Zpět k tobě. Kolik ročně zhruba investuješ do fotbalu, do svého fandění?

Snažím se jet alespoň na polovinu domácích zápasů, většinou vlakem. Takže sto padesát za lístek na fotbal, tři sta za vlak. V Praze nějaké jídlo a pití, takže jeden zápas kolem tisícovky bude.

Byl bys ochoten dát i víc?

Proč ne, není problém. Člověk si rád připlatí, když je tam ta kvalita. Ale pokud herní kvalita není, lidem se víc peněz dávat nechce, protože když přijdu na zápas a vidím hráče, kteří jsou výborně placení, jak to na hřišti prakticky odchodí, tak dávat víc nebo si třeba i vzít kvůli zápasu dovolenou … z mého pohledu to není ideální. Nelituji nákladů, i když třeba prohrajeme čtyři nula, a nejde tu o výsledek, ale když vidím, jak se hráči plouží, jsou bez zájmu, tak se člověku víc peněz dávat nechce.

Jak vidíš své fanouškovství do budoucna? Jak dlouho ještě budeš takto jezdit a fandit?

Tak to je pro mě zajímavá otázka. Už jsem o tom trochu přemýšlel, jak asi budu reagovat za deset za patnáct let. Myslím, že to asi trochu opadne, že člověk bude mít přece jen trochu víc starostí a povinností. Po čtyřicítce to asi člověk už nebude brát tak emocionálně jako třeba v patnácti. Na zápasy ale budu stále jezdit, protože ten vztah ke klubu je za ta léta hodně vypěstovaný a taková ta láska k tomu klubu mě nikdy nepřejde. Jen to bude člověk postupem času brát o mnoho klidněji. Cestu na zápas spojí třeba s výletem, s prohlídkou Prahy.

Děkuji za rozhovor.

A odešel do hospůdky, kde bude sledovat finále španělského poháru. Mimochodem později jsem se dověděl, že si vsadil dobře.

Ptal se: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru

Začít s mým sportem lze jednoduchým způsobem. Každý může začít sám lyžovat, a když si myslí, že už lehce umí, tak se může přihlásit do některého klubu, kde se o něj postarají a vychovají z něj akrobatického lyžaře.

1. Jaké jsou kategorie v akrobatickém lyžování – moguls?

V akrobatickém lyžování je mnoho kategorií. Už od nejmenších cca pětiletých dětí se to podle roku řadí od předškoláků, školáků, mladších žáků, starších žáků, juniorů a končí to muži.

2. V kolika letech mohu ještě začít, abych se dostal/a na vrcholovou úroveň?

Ideální čas si myslím je tak kolem 10-15 lety. Samozřejmě čím dříve tím lépe. Nejlepší je, pokud je člověk v nějakém oddíle už například od 5 let. Tak to je i v mém domovském oddíle, kde Martin Lomský má děti podle roku rozdělené do skupin a na každou skupinu je několik osob, kteří se jim věnují. Trénují se základy gymnastiky, mají tréninky na trampolíně, apod. Zkrátka od všeho trochu až po míčové hry.

3. Jaké jsou v akrobatickém lyžování – moguls soutěže?

Co se týče ČR, tak jsou zde České poháry a na konci sezony Mistrovství ČR. V zahraničí jsou Evropské poháry, vyšší jsou Mistrovství světa juniorů, Světové poháry, Mistrovství světa seniorů a nejvýše jsou Olympijské hry.

4. Jak vysoké jsou náklady spojené s akrobatickým lyžování – moguls?

- Kolik zainvestuji do sportovních pomůcek?

Pro začínajícího „boulaře“ je to cca 20 000 Kč (helma, brýle, páteřák, lyže, hůlky, oblečení, boty, rukavice). Čím se potom závodník posunuje výše, tím se náklady zvětšují. Jsou potřeba speciální lyže min. 2 páry (občas se stane, že se zlomí), min. 2 brýle, 2 hůlky, 2 rukavice, apod. Většina věcí, které závodník používá dále v profesionálním sportu, je třeba mít v záloze náhradní.

- Kolik mě bude stát kurzovné?

Na začátek se v oddílech (alespoň u nás) platí oddílové příspěvky to je cca 1 500 Kč za rok. Mohou být další náklady spojené se soustředěním.

5. Kde jsou nejlepší podmínky pro trénování, kde najdu trenéra, vhodný klub k trénování?

Nejlepší podmínky jsou samozřejmě v cizině. Tam se dá postavit celá trať a nikomu to nevadí. V ČR je to trošku složitější. Když už je tu kopec, kde by se trať dala postavit, tak to nedovolí provozovatel, z důvodu nedostatku sněhu. Takže lze postavit jen skok a trénovat skoky s kouskem tratě například. Nebo si vyjet koryto někde na kraji sjezdovky.

Trenér se dá nelézt v každém oddíle, který se tímto sportem zabývá. Na začátku je to v ceně příspěvků, ale čím závodník sloupá ve výkonnosti, tím musí mít profesionálního trenéra a tomu už se hradí náklady a plat. Ještě jiná otázka je zahraniční trenér. Tam už se to pohybuje v jiných částkách.

6. Jak často bych měl/a docházet na tréninky?

Ideální tréninky jsou 2-3x týdně v hale s trenéry a v zimě o víkendech na lyžích nebo v létě například na kole!

7. Kdy mohu poprvé na závody?

Na závody lze už od 5 let.

Díky za rozhovor.

Czech Sport Guru

Slyšel jsem tě, jak vášnivě debatuješ s kolegou o nějaké sázce na sportovní výsledek. Přiznám se, že mně je toto odvětví cizí. Jak jsi vůbec k sázení přišel a jak dlouho sázíš?

Začal jsem sázet v době, kdy u nás vznikla první sázková kancelář. (1990, pozn. red.) Nejdříve se dalo sázet jen na naši ligu, ale postupem času, i jak vznikaly další sázkové kanceláře, se nabídka rozšiřovala nejen o sporty jako takové, ale i o zahraniční soutěže. No a dnes se dá sázet prakticky na všechno. A jak jsem se k tomu dostal? Dá se říct, že mě zlákaly snadné výhry, poněvadž když jsem sledoval některé zápasy, zdálo se mi, že je snadné vyhrát. Tak jsem začal sázet. Ale dával jsem jen malé částky, což mi ostatně zůstalo dodnes.

Kolik?

Dnes většinou od dvaceti do padesáti korun, jen zcela výjimečně stovku.

Převažuje u tebe jakási potřeba přivýdělku, nebo jde i o trochu toho vzrušení?

To i ono. Samozřejmě chci vyhrát peníze, kdo by nechtěl, a lhal bych, kdybych to popíral, ale především jde o to vzrušení. Řekl bych, že případná výhra je podružná a v první řadě jde o vzrušení z hry.

Dalo by se sázením uživit?

Určitě dalo a znám takový případ. Sázejí se tisíce, byl jsem svědkem dokonce padesátitisícové sázky a slyšel jsem o mnohem vyšších. Podle mě to ale se sportem nemá nic společného, tady už jde o byznys, o pouhé vydělávání peněz. Mám ale kamaráda, který za nízkou sázku, a není to tak dlouho, vyhrál dvě stě tisíc. Měl kliku.

A co ty, jsi v plusu? Vyhráváš? Vrací se ti alespoň vsazené peníze?

Ani přesně nevím, nedělám si statistiky nebo tak něco, ale myslím, že ne. Byly roky, i když moc jich nebylo, kdy jsem vydělal, ale rozuměj tomu tak, že jsem například na každou vsazenou stovku vyhrál dvě stě až pět set. Takže žádné velké peníze. Celkově za ta léta ale myslím, že jsem spíše v mínusu. Opravdu to moc nepočítám. Jak jsem říkal, jde mi více o hru a o vzrušení. Proto taky takové nízké sázky.

Podle čeho sázíš a jak?

Snažím se sledovat nejen výsledky všech zápasů během celé sezony, to je samozřejmě základ, ale i sázkové kurzy na jednotlivá utkání, a to na více sportovních kanálech a na teletextu. Viděl jsem ovšem i sázkaře, kteří stříleli takzvaně od boku, a přesto se trefili. Myslím si však, že je to spíš náhoda. Osobně se tomuto sázení vyhýbám. Jinak sázím jednak na jednotlivá utkání nebo třeba jen na dvě tři, a jednak na balíček vybraných zápasů. Řekl bych, že si sázení v tomto směru nijak nekomplikuji.

Rozumím tomu dobře, že nesázíš na všechny sporty? Třeba na lyžování?

Ano, rozumíš. Sázím jen na míčové, kolektivní sporty. Vlastně sázím jen na fotbal a na hokej, sem tam na basketbal, zato ve více soutěžích jako NHL, NBA nebo Premier League. Ale shodou okolností jsem zkoušel kdysi jednou sázet na skoky na lyžích. Už ani nevím, jak jsem dopadl. Tam ale může být výsledek ovlivněný třeba počasím a to mi jaksi nesedí.

Slyšel jsem o případu, kdy profesionální sportovci vsadili sami na sebe a pak ovlivnili utkání ve svůj sázkařský prospěch. Takže žádný vítr.

Také jsem o tom slyšel a dost mi to vadí. I když nemohu vědět, co je na tom všem pravdy. No ale o tom raději nebudeme mluvit, ne?

Dobře. Sportoval jsi dřív?

Sportoval, a poměrně hodně. Od mládí a dlouho jsem hrál fotbal, později hokejbal. Potom jsem asi deset let dělal zimní otužování.

To zní zajímavě.

To ano. (smích) Víš ale, jak jsem se k otužování dostal? Představ si, že díky mé bývalé tchýni, která se také otužovala. Ale trvalo to dlouho, než jsem vlezl do opravdu studené vody. Člověk musí začínat pomalu, postupně teplotu vody snižovat, nejde to hned a mohlo by to být i nebezpečné.

Ještě sportuješ?

Dnes už ne. Zdraví nedovoluje. I když … vlastně jezdím na kole. Beru to jako samozřejmost, jako vyjížďku do přírody pro radost, takže mi to ani nepřipadá jako nějaká sportovní aktivita. Prostě když mám volno a chuť, jednou dvakrát týdně, dám si tak třicet čtyřicet kilometrů, to mi bohatě stačí.

Banální otázka: Co ti v poslední době udělalo největší radost a naopak, co tě nejvíce zklamalo?

Byl jsem pochopitelně nadšen Olympijskými hrami v Soči, kde mě velice mile překvapili naši biatlonisté. A určitě jsem nebyl sám. Hodně mě zklamali, jak asi tušíš, naši hokejisté. A to ani ne tak výsledkem, jako předvedenou hrou. Vůbec se mi letos nelíbili, jejich nasazení a tak. Nelíbí se mi totiž bezhlavé a jakési automatické nasazování hráčů z NHL. Myslím, že jsou až přehnaně a mnohdy neprávem vyvyšováni nad hráče z naší ligy. Automaticky se předpokládá, že když jsou hvězdami a daří se jim v NHL, že budou i hvězdami v národním týmu. Pohříchu tomu tak vždy není. Myslím, že v naší lize jsou mladí kluci, kteří by byli pro český tým přínosnější.

Právě se hraje play-off hokejové Extraligy. Co říkáš na Pardubice?

Ani jsem nečekal, že se letos tak daleko dostanou, protože celou sezonu nehrály nic moc. Podle mě je úspěchem už to, že se dostali do čtvrtfinále.

No, a když jsme u těch sázek, vsadil sis na mistra ligy?

Ne. Já nikdy nesázím na celková vítězství v soutěžích. Vlastně jen proto, že je to dlouhodobá záležitost a já bych tiket určitě někde ztratil. Podávám si tiket tak maximálně tři dny dopředu, ale většinou ze dne na den. Prostě jdu kolem sázkové kanceláře, a pokud je v příštích třech dnech nějaký zápas, což tedy většinou je, vsadím si. A naopak, když nejdu kolem třeba celý týden, tak si týden jednoduše nevsadím. Ale to se stane opravdu velmi zřídka.

Děkuji za rozhovor.

Ptal se: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru